Tajuplné prázdniny, Kristýna Štěpánová, Kristýna Lukášová

Rubriky

Hledat

Nejnovější články

Přihlásit

Jméno:

Heslo:

Registrace

PŘÍJEZD

 

Uf, konečně jsem ve vlaku a jedu k babičce na prázdniny. Už se nemůžu dočkat!!!! U babičky jsem byla naposled minulé léto a navíc budu konečně chvíli bez rodičů a svého věčně otravného bratra. A taky se těším, až se zase uvidím s kamarádkou Ájou.

No ale nejdřív bych se vám mohla představit. Jmenuji se Mirka, je mi 12 let a po prázdninách budu chodit do 7. třídy. Bydlíme v Praze a doma máme andulku s rybičkami.

Než jsem si to stihla uvědomit, tak už vlak zastavil na nádraží a já musela vystoupit. Vydala jsem se k babičce, protože bydlela ve vedlejší vesničce čekala mě cesta lesem. Sice jsem mohla jet autobusem, ale řekla jsem si že trocha pohybu neuškodí. Sotva jsem ušla pár metrů, začalo mi být horko a dostala jsem žízeň, tak jsem si řekla že si zajdu do cukrárny.

V cukrárně už byl volný jenom jeden stůl, tak jsem si k němu sedla a objednala si zmrzlinový pohár s Kolou. Jak jsem tam tak seděla a přemýšlela jak se asi mají moje kamarádky, co dělají a jestli si na mě vůbec vzpoměli, vytrhla mě z přemýšlení nějaká cizí holka. Byla vysoká, hnědovlasá a na první pohled mi byla docela i sympatická.

Můžu si přisednout?“ zeptala se mě.

Jasně,“ odpověděla jsem.

Dneska je pořádný horko co?“

Hm, to je.“

Ty asi nejsi odsud?“

Ne, nejsem. Já jsem z Prahy a přijela jsem sem na prázdniny za babičkou.“

Aha, jo a já se jmenuji Eva.“

Já Mirka.“

Tvoje babička je odsud?“

Ne, z vedlejší vesnice, ale před cestou jsem se chtěla trochu posilnit a zchladit.“

Jak jsme tam tak seděli a povídaly si, stihla jsem dojíst a dopít.

Tak ahoj, já už musím jít,“ rozloučila jsem se a šla.

Tak čau a doufám že se zas někdy uvidíme.“

Sotva jsem vyšla z cukrárny, začalo mi svítit sluníčko do očí, tak jsem si nandala sluneční brýle a vydala se za babičkou. Vyšla jsem z vesnice a odbočila na polní cestu. Ocitla jsem se v lese a hned jsem začala litovat že jsem nejela autobusem, protože mě začali bodat komáři a nalétával na mě všelijaký hmyz. A aby toho nebylo málo zamotala jsem se do ostružin. Když jsem se konečně vymotala, pokračovala jsem v cestě. Začali řídnout stromy a já, poznala že už jsem na konci lesa. A když jsem z něj konečně vyšla, tak jsem uviděla první domy.

 

U BABIČKY

 

Jakmile jsem otevřela branku, přiřítil se mě přivítat babiččin pes Piškot, začal mi lízat obličej a s radostí vrtěl ocáskem. Pak se otevřeli dveře od domu a v nich stála babička.

Tak tě tu vítám Mirko,“ a roztáhla ruce aby mě mohla obejmout.

Ahoj babi, jsem tak ráda že jsem tady , ani nevíš jak jsem ráda, že tě zase vidím.“

Chvilku jsme se objímali a plakali štěstím ze shledání.

Pak mě babička zavedla do kuchyně a já už z dálky cítila vůni mého nejoblíbenějšího jablečného koláče. Vešli jsme do známé kuchyně, kde pořád hřáli kamna a bylo slyšet praskání ohně. Stěny měli světlou broskvovou barvu. V rohu stál větší dřevěný stůl na kterém byl zářivě bílý ubrus.

Sedla jsem si a babička mi přinesla jablečný koláč s kakaem. Sedla si ke mně a začala se mně vyptávat na rodiče, na Prahu a já jsem odpovídala.

Povídali jsme si až do večera o všem možném.

Tak už by jsi si mohla vybalit věci, umýt se a potom si můžeš ještě číst, nebo se na něco kouknout v televizi.“ řekla babička a začala poklízet nádobí.

Jasně,“ přikývla jsem a zamířila ke starému schodišti. Když jsem šla po schodech na horu, slabě pode mnou zavrzaly.

Vyšla jsem do prvního patra a vstoupila do chodby která byla slabě osvícená. Na tmavozelených stěnách vysely rodinné obrazy a nalevo od schodiště bylo malé obdélníkové okno, bez záclon. Naproti schodišti byly tmavé úzké dveře do mého pokoje, napravo od nich byly dveře do koupelny. Babiččin pokoj byl naproti koupelně a od něj se chodba stáčela neznámo kam.

Vydala jsem se do svého pokoje, vybalit si věci. Když jsem si vybalila, sedla jsem si na postel a rozhlédla se po pokoji. Byl malý, ale útulný. Naproti dveřím bylo okno s výhledem na zahradu. Pod oknem byl psací stůl a vedle něj byla postel a opodál byly dvě skříně.

Páni,“nadšením jsem vzdychla, až teď jsem si všimla že sedím na nové posteli. Tu postel co tady byla dřív musela asi babička vyhodit, protože když jsem tu byla naposledy o prázdninách, byla prožraná skrz na skrz červotoči a hrozilo, že se pod někým rozpadne (jestli se to tedy už náhodou nestalo). No a teď už bych se mohla konečně umýt.

V koupelně byla velká vana, záchod a umyvadlo nad kterým bylo velké zrcadlo. Vyčistila jsem si zuby, umyla se a před zrcadlem pořádně vykartáčovala své vlnité vlasy, které měli slámovou barvu.

V pokoji jsem si hned vlezla do postele a četla si knížku. Po nějaké době mě vyrušilo slabé zaklepání na dveře. „To bude asi babička,“ prolítlo mi hlavou. A měla jsem pravdu. Strčila hlavu do dveří a popřála mi dobrou noc. Potom mi zhasla a odešla. Slyšela jsem, jak pod ní vrzají schody. Zavrtala jsem se pod peřinu a usnula jsem.

 

CHODBA

 

Ráno mě probudil strašný rámus. Rychle jsem vstala z postele a otevřela okno. Kochala jsem se krásou krajiny, když na jednou se ten rámus ozval znova. Vyklonila jsem se a z okna a viděla jsem, jak pod oknem prolítlo hejno vyděšených slepic které honí Piškotek. Asi si dávali ranní rozcvičku. Zavřela jsem okno a šla jsem se nasnídat do kuchyně.

V kuchyni to nádherně vonělo, babička stála u kamen a dělala snídani. Sedla jsem si ke stolu a babička přede mě dala talíř, na kterém byly míchaná vajíčka.

Tak, jak jsi se u mě vyspala Mirko?“

Jak jinak než dobře, na té nové posteli se teď spí nádherně, na té staré jsem se totiž bála že se pode mnou jednou sesype, ale ráno mě vzbudil Piškotek, když proháněl slepice.“

Na to si zvykneš, takhle se tu prohání každé ráno. Nasnídej se a pak si dělej něco svého já teď du na chvíli pracovat na zahradu. Jo a a bych nezapomněla volala Ája,když si ještě spala, říkala že chce přijít.“

Dík, že jsi mi to řekla, už se nemůžu dočkat.“ Taky se mi nechce věřit, že by Ája volala, když jsem spala, protože většinou vstávám dřív já, ona není zrovna typ, co si přivstane.

Dosnídala jsem, umyla po sobě nádobí a potom jsem šla do pokoje. Přede dveřmi mě upoutalo slabé zapraskání, ozývalo se to z druhé chodby od babiččina pokoje. Byla jsem zvědavá co to je, ale na druhou stranu jsem se trochu bála, protože kam vede ta chodba jsem se nikdy nedozvěděla. Vždycky když jsem se na ní babičky zeptala, zavedla řeč na něco jiného. Řekla jsem si, že to zatím nechám plavat a otevřela jsem dveře do svého pokoje.

V pokoji jsem se natáhla na postel a poslouchala MP3. Z polospánku mě probudilo hlasité zaklepání na dveře, prudce jsem se posadila a hned potom se rozlétly dveře, ve kterých stála Ája.

Konečně jsi tady Mirko, už jsem se nemohla dočkat, až přijedeš!!!“ zařvala a přiřítila se ke mně na postel a pevně mě obejmu la.

Jo, taky jsem se nemohla dočkat, až tě zase uvidím.“ odpověděla jsem stále ještě v šoku, jak ke mně vlítla a snažila jsem se vykroutit z jejího obejmutí a to se mi také po nějaké chvíli podařilo.

Tak jak se máš?“ zeptala se mě.

Ale jo, jde to, akorát že jsem se celý rok bez tebe pořádně nudila.“

Hm, to já bez tebe taky, mohli bychom něco podniknout.“

To by jsme mohli,“ a okamžitě mě napadlo že bych jí mohla říct o té záhadné chodbě. „Víš co se mi dneska po snídani stalo?“

No, jak to asi můžu vědět když jsem tu s tebou ráno nebyla, povídej.“

Nasnídala jsem se a šla jsem si ještě na chvíli lehnout. Když jsem byla před svým pokojem zaslechla jsem nějaké divné zvuky, které se ozývali z té chodby o které mi babička nechce nic říct.

A šla jsi se tam podívat?“

Ne, ale teď mě napadlo že bychom se tam mohli podívat my dvě. Co ty nato?“

To je dobrý nápad, ale měli by jsme si asi dát pozor, aby nás tvoje babička neviděla.“

Hm, to by jsme měli, protože kdyby nás tam načapala, tak by jsme museli podstoupit jejímu výslechu a to se mi zrovna nechce.“ to jsem řekla a převlékla se do džín s trikem.

Potom jsme se ujistily, že babička pracuje na zahradě a šli k babiččině pokoji. Když jsme k němu došli zamířili jsme do té záhadné chodby. Byla tam tma, protože chodby osvětlovalo jenom jedno okno a tahle chodba se stáčela, takže světlo sem nedosvitlo.

Měli jsme si vzít baterky, nic nevidím a bojím se, že někam spadnu.“ stěžovala si Ája.

Myslíš si, že já ne?“ a vytáhla jsem mobil a zapnula ho, abychom měli aspoň trochu světla.

Au, do něčeho jsem vrazila.“ zaskučela Ája.

A měla pravdu, já taky„ Vypadá to že jsme na konci chodby“.

To, do čeho jsme vrazili, byly staré dveře a poznaly jsme to podle toho že jsme nahmatali kliku. Chtěli jsme je zkusit otevřít, ale najednou se zase ozval ten divný zvuk. Zařvali jsme a utíkali na začátek chodby a pak rovnou ke mně do pokoje.

Zavřeli jsme a pro jistotu i zamkly, kdy by nás něco honilo, aby se to nedostalo do pokoje.

Tak to my fakt nahnalo hrůzu,“ řekla ještě trochu s třesoucím se hlasem Ája.

Jo mě taky, a teď si vezmi jak mě to vyděsilo předtím když jsem šla do pokoje.“

To musela být pohoda proti tomu co se stalo teď,ne?“

Hm, to byla, protože bylo světlo.“

Chvíli jsme tam tak seděli a potom jako by jsme dostali odvahu, rozhodli jsme se že tu Ája přes noc zůstane a až půjde babička spát, tak to prozkoumáme znova.

 

ZÁHADA

 

Ájina maminka ani moje babička neměli nic proti tomu, že tu Ája přespí. Byly jsme v pokoji a plánovali jak to bude v noci probíhat.

Hlavně nesmíme tak vyvádět, až zas něco uslyšíme. Nebudeme si toho všímat, nebo se pokusíme přijít na kloub tomu, co to bylo.“

Tobě se to říká když se to teď neozývá a nejsi takový strašpytel jako já“ odpověděla jsem jí.

Najednou se otevřeli dveře a my jsme leknutím nadskočily, naštěstí to byla babička a ne nějaká příšera.

Tak se hezky vyspěte a nepovídejte si dlouho do noci.“ řekla a zase odešla.

Kdyby tak věděla že si v noci nebudeme povídat, ale že půjdeme prozkoumat, co je za dveřmi“ řekla Ája potichu když babička odešla.

Ta se to nesmí dozvědět,“ napomenula jsem jí.

 

Když jsme slyšely, jak jde babička do pokoje, chvíli jsme počkaly a pak vyšly. V chodbě bylo málo světla a nahánělo to strach. Došly jsme k jejímu pokoji a přiložily uši na dveře, když jsme se ujistily, že babička spí, odbočily jsme do chodby. Když jsme ušly pár kroků, rozsvítily jsme baterky a pokračovaly v cestě. Dorazily jsme ke dveřím než jsme je otevřely, pořádně jsme se nadechly a vydechly.

Tak kdo je zkusí otevřít jako první?“

Třeba ty, když se tak hloupě ptáš.“ navrhla jsem.

No to tedy ne!“ zaprotestovala. „Mohly by jsme si zahrát kámen,nůžky, papír a kdo prohraje, musí je otevřít.“

Tak jo,“ ale hned jsem litovala toho, že jsem souhlasila, protože jsem prohrála.

Hm, smůla tak je už zkus otevřít.“zašklebila se na mě Ája.

No, jo pořád,“ odpověděla jsem a sáhla na kliku. Byla studená, pomalu jsem dala dolů a trochu zatáhla, ale dveře se ani o trochu nepohnuly.

Nejdou otevřít.“

Zkus víc zatáhnout,“ radila Ája.

Tak jsem zatáhla větší silou a opravdu dveře povolily a s hlasitým zavrzáním se otevřely. Chvilku jsme tam tak stály a poslouchaly jestli se ozvou nějaké zvuky, ale nic se neozvalo. Ája mě trochu popostrčila do předu a já jsem udělala pár kroků.

Posvítila jsem před sebe baterkou viděla jsem že stojíme v malé prázdné místnosti, akorát uprostřed bylo schodiště.

Páni, kam to schodiště asi vede?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem.

To nevím,“ odpověděla Ája a chytla se mě za ruku. „Mohly by jsme se podívat kam vede.“ navrhla.

Pomalu jsme se blížily ke schodům, když jsme k nim, došly posvítily jsme na ně baterkami. Byly o něco menší než ty co vedou z přízemí do prvního patra. Vypadaly hodně staře.

Jsou hodně zaprášené, vypadá to že se po nich pěkně dlouho nechodilo.“ špitla jsem a opatrně šlápla na první schod. Když jsem si byla jistá že schody pod námi neprasknou, šla jsem opatrně nahoru a Ája mě následovala. Všude bylo naprosté ticho, jenom schody do toho ticha hlasitě vrzaly a to člověku pořádně nažene strach.

Vypadá to že schody vedou na půdu.“

Jo, vedou.“ odpověděla jsem jí, protože jsem už vyšla nahoru.

Mohly by jsme to tu trochu prolézt.“ navrhla Ája když se postavila vedle mě „Třeba tu něco najdeme.“

Hm, tak jo, ale opatrně a potichu, třeba tu je schovaná nějaká příšera.“

No to doufám, že ne já totiž příšery nerada. Četla jsem že jsou opravdu příšerné a některé tě můžou dokonce i sníst!“ poučovala mě.

Ušla jsem pár kroků a pořádně se rozhlédla, všude byly krabice, starodávný nábytek ke kterému patřily i staré pomalované skříně které byly na půdě všelijak rozmístěné. Když jsme kolem nějaké prošly, nevěděli jsme, jestli z někdo nevybafne.

Jé, koukni tady jsou nějaké plesové šaty.“ zavolala na mě Ája „Ty asi budou po tvojí babičce.“

Jo, ty by mohly být po ní. Jé a nejsou tyhle dokonce svatební?“

Vypadají na to, ty šaty jsou opravdu nádherné.“ vzdychla Ája.

Jak jsme se tam tak prohrabovaly v těch šatech a říkaly si, jak by nám asi slušely a kam různě by jsme si je mohly vzít, ozval se zase ten zvuk. Leknutím jsme na chvilku znehybněly a vypnuly baterky. Ozývalo se to z pravé strany a vydávalo to dost divné zvuky.

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!“ zařvala najednou Ája.

Co řveš prosím tě? Jo a neříkala jsi náhodou že nebudeme řvát?“ Ptala jsem se jí.

Něco se mě dotýká na nohou!!!“ řekla vyděšeně.

Rozsvítila jsem svojí baterku a posvítila Áje na na nohy, ale nic jsem tam neviděla. Vtom se zase ozval ten zvuk, ale o něco hlasitěji. Podívaly jsme se tím směrem a já tam posvítila.

Jsou tu MYŠÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!“ zařvala zase Ája.

Neřvi pořád, jsou to jenom myši.“

No právě a já se jich bojím!!!“

Vždyť ty ti nic neudělají.“ utěšovala jsem jí. Potom jsem šla k nim a odehnala je. „Tak a teď už tu nejsou.“

No jo,“ řekla a šla ke mně. „Hele co to je?“ zeptala se a ukázala na nějaké knihy.

Nevím, ale můžeme se podívat.“ a otevřela jsem tu hned na vrchu. Nebyla to kniha, ale bylo to foto album.

Není to náhodou tvůj děda?“ zeptala se mě Ája.

Jo, je. Tedy aspoň se mu podobá.“ odpověděla jsem.

Jé a není to jeho deník?“

A jo, hele vezmeme to ke mně do pokoje a prohlédneme si to.“ navrhla jsem.

Bezva nápad, jde se.“ schválila to Ája.

Když už jsme šli chodbou k mému pokoji posvítila jsem na stěny. Byly na nich obrazy s dědečkem a někde i s babičkou.

Kdybysme se na ty stěny koukly dřív, věděly by jsme hned co máme hledat.“ povzdychla si.

Ale třeba bychom zas neobjevily ty šaty.“ namítla jsem.

 

OBJEV

 

V pokoji jsme se uvelebily na posteli a prohlížely si náš objev.

Tak co si prohlédneme jako první?“ zeptala se mě Ája. „Co třeba fotografie?“

Hm, tak jo.“ odpověděla jsem a začaly jsme si je prohlížet. Nebyly nějak extra zajímavé, protože tam byly jenom fotky babičky a dědečka když byli ještě mladí, babiččiny záhonky......atd.

Když jsme si je doprohlédly, otevřely jsme deník a začaly jsme ho pročítat. Bylo to docela zajímavé, protože tam byla dopodrobna popsaná dědova dobrodružná výprava do hor a pár náčrtků jeho skvělých vynálezů. Můj děda byl totiž světoznámý vynálezce a když zrovna nevynalézal, tak chodil po horách. Jenomže když se jednou vydal na delší výlet do hor, tak už se z nich nevrátil a nikdo neví co se s ním stalo.

Jé, tady z toho spadl na zem nějaký kus papíru!“ řekla Ája a sebrala ho.

Když ho rozložila, vyjeveně jsme na něj koukali. Byl na něm nákres nějaké mapy a k tomu vložený nějaký dopis. Bylo v něm napsáno:

Toto je mapa která vás dovede k mé skrýši, kde mám něco schovaného. A to něco by mohlo v budoucnu pomoci mnoha lidem.

Emanuel Courisk

(Emanuel Courisk byl můj dědeček)

Páni, tak to je něco. Musíme zjistit co to je.“ rozhodla Ája odhodlaně a já poznala, že teď už ji nic nezastaví.

Vypadá to že start je babiččin dům a tam kde je křížek bude asi ta skrýš.“ řekla jsem.

Jo, asi máš pravdu a cesta, která vede ke skrýši je v lese. Zítra má být hezky, tak by jsme se k té skrýši mohly vypravit.“ navrhla jsem.

Jasně, vypravíme se hned ráno, abychom měly dost času na průzkum.“ zajásala nadšeně Ája, protože byla zvědavá, co v té skrýši objevíme.

 

Hned ráno jsme se vydaly do lesa. Babičce jsme řekly, že se jdeme projít a na nějakém pěkném místě si uděláme piknik, takže jsme s sebou táhly batoh z poloviny plný jídla.

Nezapomněla jsi přibalit baterky a kapesní nůž?“ zeptala jsem se.

Neboj nůž s sebou nosím skoro pořád a baterky mám taky a dokonce jsem vzala i staré klíče, kdyby ten poklad byl zamčený v nějaké truhle.“ ujišťovala mě.

Tak a jsme na místě, někde tady by měla být ta skrýš, ale jak se tak rozhlížím nikde nic nevidím, jenom samé křoví.“ vzdychla jsem.

Ta skrýš je zakreslená mimo cestu, jestli dobře vidím, takže by jsme měli jít do toho křoví.“ řekla a začala se jím prodírat.

Mě nezbývalo nic jiného než jít za ní. Po chvilce jsme se z něj konečně vymotaly a ocitly jsme na malém paloučku, uprostřed byl břečťanem porostlý dům. Vydaly jsme se k němu, když jsme k němu došly všimly jsme si, že vchodové dveře jsou otevřené. Jako by nás pobízeli abychom šly dovnitř. Ája do nich jemně strčila a ony se otevřely.

Ocitly jsme se v jedné docela velké místnosti. Vypadalo to, že naposledy tu byl můj dědeček, protože to tu bylo v pořádku, to znamená že nic nebylo poškozené.

Kousek od dveří byl věšák a stará skříň. Nalevo od nás byl psací stůl, vedle kterého byla police, ve které byly knihy. Naproti dveřím byla postel nad kterou bylo okno, které osvětlovalo celou místnost.

Ája šla k polici a začala si prohlížet knížky. Já jsem šla ke stolu. Byla na něm jenom obyčejná tužka a lampička. Začala jsem prohlížet šuplíky a našla jsem desky.

Ája si mezitím stoupla vedle mě a já je otevřela byl v nich nákres světového vynálezu LÉTAJÍCÍHO AUTA!!!

Tenhle vynález děda slíbil vynalézt a povedlo se mu to.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1)   (05.04.2010 16:15)

Líbí se mi, pěkný popis prostředí a zajímavý závěr.

1