Dospělí...?

Rubriky

Hledat

Nejnovější články

Přihlásit

Jméno:

Heslo:

Registrace

Někteří dospělí se chovají jako děti. Proč to asi tak je?? Kdejaký dospělý si myslí, že se chová dospěle, každý na to proč se tak chová, má jiný názor, některý se obhajuje tím, že se tak k němu chovali jeho rodiče za jeho mládí a jiný vychází ze svého osobního přesvědčení, že se tak chová správně.
Rodiče mi stále říkali: „Kdyby tady byl můj táta, tak bys od něj dostala pětadvacet za zadek…!" Je to tak správné? Chovat se jako sví rodiče, obhajovat jejich názory?? Mstít se svým dětem s pomyšlením, že se nám uleví, když si na nich vylijeme zlost skrývanou v nás samých po desítky let s očekáváním radosti, že jsme si splatili vlastní dluh, že když jsme si slibovali, zatímco nás rodiče mlátili za nepravosti, že svým dětem také dáme pocítit, jaké to bylo??
Každý si slibuje, že se ke svým dětem nebude tak chovat, že je za nic nebude mlátit a že bude ten „hodný". Ne vždy se to splní a většinou to dopadne úplně jinak, než si každý předsevzal. A ke svým dětem se chová, tak jak jeho rodiče k němu, protože v něm stále přetrvává pocit křivdy, na něm způsobené a i když nechce, tak se svou křivdu snaží splatit.

 

Ale jsou i takoví dospělí, kteří své předsudky dokážou smazat a chovat se jinak, i když jim v dětství bylo ubližováno nejhoršími strašnými způsoby, byli biti za maličkosti a obviňováni za blbosti, které by byly velice snadno přehlédnutelné.

Dokážou to v sobě překonat a změnit sami sebe. Znám takového člověka, měl 5 bratrů a 3 sestry. Otec se k němu choval špatně, choval se špatně ke všem svým dětem, ale k tomu o kom mluvím nejhůř. Ten člověk to v sobě dokázal překonat, dokázal se změnit, jak psychicky, tak i fyzicky, snad z podvědomého pocitu, že se nechce podobat v ničem svému otci, ale rány na jeho duši zůstaly.

Ke svým dětem i k dětem obecně se v dospělosti choval krásně a byl na ně hodný, snad proto, že i on sám byl stále tak trochu dítě a obzvlášť hezky se choval k chudým a nemocným dětem, posílal jim hračky a peníze, jezdil za nimi do nemocnic, kde s nimi trávil mnoho a mnoho času stále a znovu a znovu. Všechna bolest, kterou v mladí vytrpěl, nesplácel bolestí jiných, ale radostí, kterou u dětí vyvolával. Splácel svůj dluh. A čím víc radosti bylo, tím víc byl šťastnější a otevřenější.

Mnozí jeho lásky a radosti zneužívali a vydělávali na ní, on však radost a lásku šířil dál s pocitem, že to musí udělat. Pro svět, pro lidi a pro sebe. To bylo to hlavní, rozset co nejvíce radosti a lásky a tím změnit svět k lepšímu.

Píšu o člověku, kterého mám ráda a který mi velmi chybí, protože už není mezi námi, což je velká škoda, protože další člověk s takovýmhle srdcem se už nejspíš nenarodí.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1)  Chrisalis (07.06.2011 12:13)

Velmi pěkně napsané pocity, které člověka nutí zamyslet se nad svým současným životem.

2)  Simi (07.06.2011 12:17)

Tento článek se mi velmi líbí a to proto, že vypovídá o pocitech, které jsem sama zažila.

3)  verca (07.06.2011 12:19)

velmi krásně napsaný článek o pocitech.

4)  Kikis (20.06.2011 12:30)

Tohle se ti Magdo opravdu povedlo. Hezky jsi zformulovala své pocity a emoce

1